Současný vývoj sociálního a bezpečnostního klimatu ukazuje významný posun od mnohdy euforického pocitu bezpečí let minulých k  vystřízlivění a realistickému náhledu na bezpečnostní situaci současnosti.
Nejen události mimo Evropu, ale i v rámci Evropy a České republiky vedou k reflexi a logické snaze bezpečnost řešit. Pocit bezpečí je jednou ze základních potřeb občanů a jedním ze základních parametrů spokojenosti. Již v roce 1943 definoval Abraham Maslow (USA) základní stupnici lidských potřeb a odborníci z oblasti psychologie a příbuzných oborů jí věnují poměrně velký prostor.
Potřeba bezpečnosti je definována jako jedna z nejzákladnějších potřeb. Bezpečnost a ochrana jsou zakotveny v čl. 12 Listiny základních
práv a svobod a jsou součástí ústavního pořádku v ČR.

Pocit bezpečí v lidském životě není jenom prázdným pojmem, ale je jednou z nejvýznamnějších potřeb, kterou chceme uspokojovat na všech úrovních svého bytí, aniž bychom se nutně museli pohybovat v prostředí, kde je na bezpečnost kladen zvláštní důraz (nebezpečná území, krizové situace, vládní budovy, vojenské budovy atd.).

Samostatnou kapitolou bezpečnosti je bezpečnost škol a školských zařízení (dále jen souhrnně školy). V těchto zařízeních je logicky občany státu bezpečnost předpokládána a vyžadována. Bezpečnostní standardy jsou ve školách řízeny Ministerstvem školství,  Ministerstvem vnitra ČR a Českou školní inspekcí. V uplynulých letech byl s ohledem na útoky ve školách například vydán MŠMT „Minimální standard bezpečnosti“, který mohou školy využít pro nastavení nutných opatření vyplývající z jejich potřeb, charakteru provozu a místních podmínek.
Minimální standard zahrnuje opatření prostorová, organizačně-technická, personální a opatření v oblasti zpracované dokumentace. Útoky ve školách mimo Českou republiku, ale i v českých školách ukazují znepokojivý trend. První zaznamenaný útok ve škole s následkem smrti se uskutečnil 14. října 2014 ve Žďáru nad Sázavou. 

Čistě statisticky stráví děti od svých šesti do osmnácti let třetinu dne ve školském zařízení. A právě proto je nutné se snažit o to, aby v této době byli, pokud možno všichni zúčastnění v bezpečí.

Bezpečnost – před čím?
Výrazy jako terorismus, ozbrojený útočník ve škole, nástražné výbušné zařízení, vyřizování si účtů (například neúspěšný žák, „naštvaný“ rodič), dítě jako nástroj vyřizování si účtů mezi rozvedenými rodiči (únos) nebo další mimořádné události již nejsou pouhou fikcí, ale skutečností.
proto se dnes obrací pozornost zřizovatelů a vedení škol k zavedení zvýšených bezpečnostních opatření, a to nejen v rámci provozovaných zařízení, ale již při plánování výstavby či rekonstrukce.

Ochrana školských zařízení a jejich specifika
Školy jsou často řazeny mezi místa s vysokou koncentrací osob a nízkou úrovní zabezpečení proti násilným útokům. Jsou řazeny mezi tzv.
„měkké cíle“.  Měkké cíle jsou místa nebo objekty, do nichž je snadné vstoupit, je snadné být skrytý v davu a zůstat po potřebnou dobu anonymní. Proto jsou tato místa vybírána jako cíl teroristických útoků. Typickým měkkým cílem je například obchodní centrum, vlakové nádraží atd.
V případě školských zařízení je hrozbou nejen teroristický útok (ideologicky mířený útok), ale hrozí také projevy agrese a útoky od žáků, bývalých žáků, rodičů či jiných osob, jejichž motivace k tomuto jednání může být různá, někdy pramenící i z duševního onemocnění.
Školy jsou velmi specifickým cílem. Útoky na ně jsou vnímány jako jedny z nejhorších. Zranitelnost dětí je mimořádně vysoká a hodnota,
jakou představují pro svoji rodinu i celou společnost, je nevyčíslitelná. Proto je u nich potřebný i specifický bezpečnostní přístup, který správně
odpovídá zařazení ochrany školy mezi tzv. „ochranu měkkých cílů“. I přes výše popsaná negativa lze u školských zařízení nalézt také
pozitivní rysy. Škola jako cíl útoku (ať zvenčí, nebo zevnitř vlastními žáky) má na rozdíl od například obchodních center jasně definovanou
strukturu a skladbu lidí (žáci, pedagogové, ostatní zaměstnanci), kteří by měli v budově školy být. Škola není veřejnou budovou, a pohyb po škole by tedy neměl být chaotický, ale řízený. Každodenní kontakt s žáky by měl umožnit včasné rozpoznání změn v jejich chování. To vše
výrazně usnadňuje zavedení preventivních opatření v podobě organizačně-režimových pravidel a navazující techniky.

Významnou roli hrají pedagogové, zaměstnanci, ale také žáci a rodiče, kteří musí bezpodmínečřně přijmout za vlastní alespoň minimální standardy bezpečnosti, jinak bude celková ochrana škol problematická.

(Manuál bezpečné školy, Bezpečná škola a školské zařízení v kontextu ČSN 73 4400. Libor Sladký, Tibor A. Brečka a kol.)

Video PČR